|

Žijeme v divadelní době!

Připadám si divně, když řeším každodenní starosti, pracovní závazky a prostě hmatatelné věci a vidím a slyším, co řeší naší „představení“ na politickém poli. Nevím, jak Vy, ale já si myslím, že jde o divadlo, kde hrají role, do kterých byli obsazení. Jde vesměs o vzdělané a inteligentní lidí, proto určitě sami vědí, že jde jen o divadlo. V žádném případě nejde o snahu posunout se vpřed, natož o lidi.

V dnešní době politici jednotlivých států představují jen loutky, které objektivně ztrácejí své opodstatnění. Podívejme se na to, jak to skutečně je. Ti, kdož kandidují na jakoukoli politickou pozici, se nutně převtělují do pozice „slibotechny“. Slibotechny proto, že se ještě nikdy nikomu nepodařilo splnit, co slíbil. A nejde jen o naše malé kohoutky a slepičky na českém mini dvorku. Jde i o velké kohouty, kterých se i jednotliví jestřábi bojí. Podívejme se za oceán a kokrhání vítězného kohouta před volbami a po nich. Mrkněme na francouzské kohouty, co sliboval odcházející a jak dopadl. Stejný osud čeká toho nového. Také musel hřmotně kokrhat a slibovat nemožné aby byl zvolen. Je úplně jedno, zda je kokrhání zaměřeno vpravo či vlevo, a ke které části stáda na dvorku se kohouti hlásí.

Všechny dvorky či dvory jsou totiž nedílnou součásti globalizovaného světa a v něm platí to, co mocní rozhodnou. Nemyslím však mocné, kteří se většině lidí vybavují, páni z Washingtonu a Moskvy či „páničci a páničky“ z Bruselu, Paříže, Londýna či Berlína. Mám na mysli ty, kteří ovládají rozhodující kapitál, kapitál, který určuje vše! Není přece žádným tajemstvím, že svět ovládá čím dál užší skupina lidí. Pokud by někdo pochyboval o tom, že tomu tak je, že kapitál vládne světu, tak pro pochopení nemusí ani odcházet z našeho malého dvorku. Ano, ano i u nás někdo dominuje!

Nejhorší na tom je to, že politici, i když to všichni vědí, tak nikdo z nich nenašel odvahu sdělit to narovinu veřejnosti. U těch, co je vyslali vládnout ti z pravé strany dvorku, u těch by se to i dálo pochopit. Oni jsou totiž přesvědčení, že pokud bude mít nějaký jedinec dvacet řízků k obědu, tak zbylé kosti hodí těm, co neměli nic, a stane se dobrodincem, který se o ně postaral. Méně pochopitelné to je u těch, kteří vzešli z levé strany dvorku, protože ti si snad uvědomují, že při pokračujícím požírání menších většími, přijde řada i na ně. Odvahu však také nenacházejí, protože se oprávněně bojí sami o sebe. Relativně dobrý a finančně zajištěný život takového politika by se zhroutil. Stal by se černou ovcí. Parlamentní demokracie nepotřebuje „černé ovce“, parlamentní demokracií sluší rozdělení na vládnoucí a opozici. Vládnoucí opozici potřebují, ale vlídnou a umírněnou. Systému nahrávají teatrální rozpory mezi nimi či dokonce uvnitř koalice. Sdělovací prostředky to nafukují a společnost to vnímá, a ve jménu dobra vždy fandí tomu, kdo se momentálně vlídněji tváří a více slibuje. Všichni zúčastnění však zapomínají na to, že jde jen o divadelní hru, že jim podstata uniká.

Ti, kteří si všimnou, že je druhá scéna odvádí od hlavního děje scény první, hledají řešení. Bohužel, to v současné době často pramení ve frustraci, ztrátu víry v politiku a politiky. Je to podhoubí pro destruktivní snahy, vznik extrémismu. Je z toho nějaké přijatelné východisko?

Pokud se v uvedených názorech mýlím, rád se budu zabývat názory, které ukazují na řešení a východisko. Věřte, že bych se rád mýlil!

NOVÉ ČLÁNKY NA VÁŠ E-MAIL

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • NOVÉ ČLÁNKY NA VÁŠ E-MAIL
  • NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY